2. díl *Alli

30. září 2012 v 19:25 | Ess Ešová |  Druhá šance-Alli
"Jsi v pořádku?" slyšela jsem nad sebou hlas, neznámý hlas.
Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla obličej, patřil nějakému klukovi, kterého jsem neznala.
"Nestalo se ti nic?" zeptal se znovu.
Chtěla jsem vstát, ale bolela mě hlava tak jsem se za ni chytla a opět si lehla na trávu.
"Au moje hlava, co se stalo?" zeptala jsem se trošku rozpačitě.
Ten kluk mi řekl, co se stalo, jak se na mě řítilo auto, on mě chytil a smekl pryč ze silnice. Nebýt jeho nechci ani pomyslet co by se stalo. Jakoby mi život řekl: "Máš druhou šanci, konečně si užívej života", nebo jsem možná trošku paranoidní.
"Ukaž, pomůžu ti vstát. Já jsem Chad (Čed)."
"Děkuju, jsem tvým dlužníkem. Promiň, už musím jít, tak ahoj," řekla jsem a šla pomalu k domu.
"Počkej, neřekla jsi mi, jak se jmenuješ."
Otočila jsem se: "To není důležitý".


Byla jsem tak v šoku, že jsem se už neotočila a šla rychle domů nevím, co mě šokovalo víc, zda to auto nebo Chad.
Co vyvolalo můj strach? Proč jsem najednou zmatená z toho neznámého kluka? Mám takový zvláštní pocit, jakoby dnešek byl plný osudových změn.
Zrekapituluji si to! Jsem holka, která se velmi ráda učí, a na zábavu nemám moc času. Jdu si za svým snem a vím, co chci, ale někdy si říkám, že mám všechno až moc naplánované zda bych neměla trošku šlápnout na brzdu a zpomalit a užívat si života jako všichni v mém věku. Život je krátký na to, abych žila život někoho jiného.
Už jako malá jsem pomáhala slabším ať už zvířatům nebo lidem. Vždy jsem byla něco jako ochránce, až jsem se nějak časem stala sama tou slabší ale teď je čas vrátit se zpět. Budu dobrou veterinářkou a budu pomáhat …
"Alli, jsi to ty?" ozvalo se z kuchyně, když jsem zavřela vstupní dveře.
"Ano, už jsem doma."
V kuchyni byla jen babička, táta ještě nepřijel. Prý pro mě má překvapení.
O pár hodin později…
"Jsem doma, kde mám oslavenkyni?" ozval se táta z předsíně.
"Ahoj tatí. Jak ses měl?" řekla jsem.
Táta mi dal obálku a řekl: "Všechno nejlepší."
Otevřela jsem ji a uviděla poukaz do obchoďáku …
"Chtěla jsi změnu tak mi babička poradila tohle, vezmi si věci a jedem."
Kadeřnictví, zlatnictví, obchody, obchody …
Nakoupila jsem si nový šatník od bot po trička, stihla jsem nakoupit i něco v zlatnictví a nakonec moje vlasy.
Domů jsem přijela k večeru, a jak jsem slíbila tak jsem i udělala moje další změna začít sportovat. Jako malá jsem měla ráda park na západní straně NY, chodívala jsem tam s maminkou. Stromy jakoby mi šeptaly, že všechno zvládnu, proto jsem v parku byla i párkrát po její smrti. Alej stromů je něco jako vstup na novou cestu a dnes je den změn proto jsem si vybrala právě tohle místo.
Vyběhla jsem z domu sluchátka v uších a namířila si to rovnou do parku. Začala jsem se blížit k parku a uviděla jsem v dáli siluetu. Kdo může takhle pozdě večer být v odlehlé části města? Jedině blázen. Já dělám to samé. Musela jsem se usmát, ale úsměv mi zmizel, když jsem byla blíž k tomu člověku. Ne to není on, něco se mi zdálo.
Všimla jsem si, mám rozvázanou tkaničku, měla bych ji zavázat dřív, než zakopnu. Sklonila se
Ale nedalo mi to a nenápadně se otočila, abych se ujistila, že to není Chad. Neměla jsem to dělat, on se na mě podíval a já hned věděla, že jsem měla pravdu. Rychle jsem se zvedla a utíkala do parku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Ti moje tvorba?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 haanca haanca | 27. prosince 2012 v 3:10 | Reagovat

kdy bude dalsi?:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.