2. díl *Chad

30. září 2012 v 19:26 | Ess Ešová |  Druhá šance-Chad
Když jsem se vzpamatoval a uvědomil si, co se stalo. Ihned jsem se podíval na tu dívku, měla zavřené oči. Doufám, že se jí nic nestalo, blesklo mi hlavou.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se opatrně.
Otevřela oči a podívala se na mě. Myslím si spíš vím že to byly ty nejkrásnější oči jaké jsem kdy spatřil.
"Nestalo se ti nic?" zeptal jsem se znovu, protože neodpověděla.
Chtěla vstát z trávy, ale chytla se za hlavu a opět si lehla.
"Au moje hlava, co se stalo?" zeptala se.
Řekl jsem jí, co se před několika minutami seběhlo. Vypadala vystrašeně, asi si uvědomila, jaké mohly být následky, kdybych tu nebyl.
"Ukaž, pomůžu ti vstát. Já jsem Chad (Čed)."
"Děkuju, jsem tvým dlužníkem. Promiň, už musím jít, tak ahoj," řekla a šla na chodník směrem, kterým jsem před chvílí přišel já.
"Počkej, neřekla jsi mi, jak se jmenuješ."
Otočila se: "To není důležitý".


Nevím, co se se mnou děje měl jsem hodně holek. Dalo by se říct, že jsem býval něco jako místní playboy. Tohle je už pryč, hodně jsem se za poslední dobu změnil a konečně můžu říct, že jsem spokojený, kdo jsem. Ale nikdy jsem nepotkal dívku, se kterou bych se cítil dobře a chtěl s ní strávit zbytek života.
Jen si něco namlouvám, jsem v novém městě, vše tu je jiné a nové bude to tím, ale ty její krásné modro-hnědé oči mě budou pronásledovat ještě hodně dlouho.
Úplně jsem zapomněl, co jsem měl v plánu. Přešel jsem zpět na chodník a vydal se do středu města.
Šel jsem dál a dál ale ať jsem se podíval kamkoliv objevily se vzpomínky. Několikrát jsem prošel kolem skupinky kamarádů a vzpomněl si na Erika a celou naši bandu. Chodník se mi zdál dobrým terčem pro můj pohled, alespoň nebudu muset pozorovat okolí.
PŘECHOD, SILNICE, přechod, chodník …tělocvična.
Na chodníku byla šipka a u ní nápis tělocvična šel jsem podle ní, pomalu se ztrácel v uličkách ani nevěděl, kudy jsem přišel, až jsem došel ke dveřím. Chtěl jsem jít dovnitř, ale dveře byly zamčené. Měli otevřeno do 8, podíval jsem se na hodinky, bylo něco málo po půl 9.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. NY je velké město a rušné ale teď jako bych byl v malém městečku, kde se nic moc neděje. To ticho!
Ticho přerušily kroky nebo spíš běh za chvíli sem uviděl dívku. Běžela po druhé straně, než jsem stál já a mířila do aleje nejspíš do parku. Přišla mi povědomá, už opravdu blázním. Měl bych jít domů. Dívka se zastavila a já se zarazil. Zavázala si tkaničku a chtěla běžet dál, ale ještě se otočila a podívala se na mě. Náhle se otočila zpět, jakoby se zarazila a utíkala pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Ti moje tvorba?

Ano.
Ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.